Autorka : Adalgisa Martinelli absolvuje v prosinci 2022 obor Mezinárodní vztahy na Boloňské univerzitě s magisterskou prací na téma “Úloha zemědělství mezi vztahy Afriky a EU: Kenya case-study” pod vedením profesora Arriga Pallottiho. V květnu 2023 získává cenu America Giovani od Fondazione Italia-USA za talent a studijní program. Jejím cílem je výzkum role drobných zemědělců ve východní Africe s využitím teorie Elinor Ostromové a objasnění současné výzvy potravinové suverenity.
Modrá Evropa je nezávislý think tank a neschvaluje ani nesdílí obsah ani postoje pozvaných autorů. Článek vznikl v rámci studentské soutěže Blue Europe 2022.
Úvod
Konflikt v Kosovu je předvídatelným důsledkem dlouhodobého stínu manipulace s historií a tzv. mezietnických konfliktů. Tato oblast představuje dokonalý příklad konfliktní a segregované společnosti, v níž žijí dvě odlišné kultury zcela odděleně v paralelních společnostech (Strapcová, 2016: 56-76).
Cílem výzkumné otázky je porozumět roli místních obyvatel Kosova po konfliktu při obnově jejich společnosti; zaměříme se pouze na jednu oblast: vzdělávací systém. V eseji podrobně ukážeme, že multikulturalismus vedl k etnicky založenému vzdělávacímu systému; nicméně vzdělávání odráží napětí mezi exkluzivistickými nacionalistickými zájmy a multikulturními mezinárodními modely. Mezinárodní zaměření na stabilitu a srbsko-albánské nacionalistické konkurenční programy vedly ke vzdělávání, které tento konflikt odráží a reprodukuje.
Mezinárodní mise – UNMIK
Dne10. června 1999 byl rezolucí Rady bezpečnosti č. 1244 stanoven mandát Dočasné správní mise OSN v Kosovu (UNMIK). Má sídlo v Prištině a jejím cílem je pomáhat zajistit podmínky pro mírový a normální život všech obyvatel Kosova a podporovat regionální stabilitu v oblasti západního Balkánu (UNMIK, w.p., online). Úkol umožnit obyvatelům Kosova využívat značnou autonomii, zdůrazňuje bezprecedentní a komplikovaný rozsah mise OSN (Mandát UNMIK, 2016, w.p., online). Rada bezpečnosti svěřila UNMIK veškerou moc: zákonodárnou, výkonnou i soudní. V roce 1999 OSN zřizuje také mezinárodní vojenské síly pod vedením NATO. KFOR je mezinárodní vojenská mise pod vedením NATO, která byla původně zřízena s širokým mandátem: zabránit střetům a hrozbám vůči Kosovu ze strany srbských a jugoslávských sil; obnovit a udržovat veřejnou bezpečnost a občanský pořádek v regionu; demilitarizovat UÇK (albánský název Kosovské osvobozenecké armády); podporovat humanitární úsilí; podporovat mezinárodní civilní přítomnost a jednat v koordinaci s ní (ISPI, 2009, w.p., online: 1).
V rezoluci 1244 je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) zahrnuta pod status pilíře UNMIK pro budování institucí (UNMIK, w.p., online). Kromě toho zvláštní zástupce zajišťuje koordinaci s vedoucím mise Evropské unie v oblasti právního státu v Kosovu (EULEX), která působí pod vedením OSN a má operační odpovědnost v oblasti právního státu. Kancelář OSN v Bělehradě zastupuje politickou a diplomatickou roli a udržuje styky s politickým vedením Srbska (UNMIK, w.p., online).
Navzdory jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova 17. února 2008 (Uznalo ji více než 100 členských států OSN) působí UNMIK v této oblasti nadále v rámci svého mandátu z roku 1999 se statusem neutrálního způsobu (UNMIK, w.p., online). Priority mise se však změnily; jde o podporu bezpečnosti, stability a dodržování lidských práv v Kosovu a v regionu (Mandát UNMIK, 2016, w.p., online). rok 2013 je klíčový, 19. dubna je totiž schválena “První dohoda o zásadách upravujících normalizaci vztahů” a dochází k intenzivnější spolupráci s Evropskou unií, která se snaží dosáhnout strukturálnějšího pokroku v oblasti westernizace místních institucí. Původně silná přítomnost UNMIK byla přepracována na jakési každodenní funkce ve prospěch EULEX, která sama působí v rámci institucí rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244 (Mandát UNMIK, 2016, w.p., online). Dne 29. ledna 2009 se po ukončení operační činnosti mise UNMIK vrací do své vlasti národní personál, který byl zaměstnán. Velitelství mise však zůstalo z politických důvodů, spojených s oficiálním uznáním mise EULEX, otevřeno (Generalità – Difesa,w.p., online).
UNMIK je jedinečnou misí svého druhu, která řídí činnost jiných organizací, jež nejsou členy OSN, pod plnou jurisdikcí OSN. Mise se v zásadě skládá ze čtyř složek (tzv. pilířů):
- Pilíř I: humanitární pomoc (pod vedením UNHCR, Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky). UNCHR poskytuje humanitární pomoc a usnadňuje návrat uprchlíků a vysídlených osob. S návratem většiny uprchlíků končí I. pilíř v červnu 2000. Problém však není zcela vyřešen a UNCHR stále pokračuje ve své činnosti pod skrytou formou (Şafak, 2016: 106).
- II. pilíř: civilní správa (pod vedením OSN). Pokud jde o II. pilíř, civilní správa Kosova je přímo řízena misí OSN. V roce 2005 je tento pilíř téměř zcela přenesen na místní orgány, které přebírají většinu funkcí civilní správy (Şafak, 2016: 106).
- Pilíř III: rozvoj demokratických institucí (pod vedením OBSE, Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě). OBSE je přidělen III. pilíř, “řízení demokratizace a budování institucí”. Mise, která patří mezi největší terénní operace OBSE, provozuje širokou škálu činností, od rozvoje demokratických institucí a účasti občanů na rozhodování až po podporu lidských práv a právního státu. Organizace se zabývá zejména ochranou práv obyvatelstva, monitorováním soudnictví, reformou místní správy a rozvojem nezávislých institucí, jako je instituce kosovského ombudsmana, nezávislá komise pro sdělovací prostředky, ústřední volební komise, Kosovský soudní institut a kosovská policie. Je to poprvé, kdy organizace tuto misi strukturálně propojila s misí OSN (Şafak, 2016: 106).
- Pilíř IV: obnova a hospodářský rozvoj (pod vedením Evropské unie). Pilíř IV, který vykonává EU, jež je největším dárcem pro Kosovo, a v jehož čele stojí zástupce SRSG pro ekonomickou rekonstrukci, se vyznačuje aktivitami zaměřenými na hospodářskou rekonstrukci ve válkou zničené zemi (Şafak, 2016: 106). Martina Spernbauerová definuje aktivity EU jako “budování míru” a uvádí, že pomoc EU se postupně přesunula od rekonstrukce k budování institucí a právního státu (Spernbauer, 2014: 159).
Struktura mise si klade za cíl podpořit vytváření demokratických institucí v Kosovu a připravit půdu pro dlouhodobá řešení hospodářské a sociální obnovy i ve fázi humanitární a nouzové pomoci (Generalità – Difesa,w.p., online).
Vyhlášení nezávislosti kosovskými orgány vyžaduje důležitou změnu v nasazení mírové operace (Şafak, 2016: 107). Zaprvé, úkoly mise UNMIK se zmenšují a některé z nich přestávají přecházet na misi EULEX. Ačkoli EU je součástí mise OSN v Kosovu od samého počátku, EULEX hraje od roku 2008 hlavní roli pro mírovou operaci v Kosovu jménem EU. EULEX je největší civilní misí, která kdy byla zahájena v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP). Hlavním cílem mise je pomáhat kosovským orgánům a podporovat je při zajišťování právního státu (Şafak, 2016: 107). Po získání nezávislosti se hlavním orgánem v Kosovu stává Mezinárodní civilní zástupce (ICR), který pracuje také jako zvláštní zástupce EU pro Kosovo, a podporuje provádění Ahtisaariho plánu (2007). V září 2012 mezinárodní dohled končí a Kosovo se stává odpovědným za svou správu (Şafak, 2016: 107).
Udržování míru: historický precedens
Mezinárodní mise v Kosovu byla kategorizována různými způsoby. OSN klasifikuje misi UNMIK jako mírovou operaci a definuje ji jako “techniku určenou k zachování míru, byť křehkého, tam, kde byly zastaveny boje, a k pomoci při provádění dohod dosažených mírotvorci” (OSN, 2008: 18). Tradiční pojem “peacekeeping” měl obecně přijímanou definici: mnohonárodní síly, někdy s civilním prvkem, pověřené neutrálním a nestranným způsobem spravovat, monitorovat nebo hlídat v oblastech konfliktu, obvykle se souhlasem stran sporu a téměř vždy podle ustanovení kapitoly VI Charty OSN (Pugh, 2004: 11). UNMIK je součástí druhé generace mírových operací se zcela novým mandátem zaměřeným na oddělení sil.
Představitelé NATO nazývají svou misi “operací na podporu míru” a na svých oficiálních internetových stránkách uvádějí, že “NATO vede od června 1999 v Kosovu operaci na podporu míru, která podporuje širší mezinárodní úsilí o budování míru a stability v oblasti” (NATO, w.p., online).
UNMIK je precedentem v historii mírových operací OSN, protože poprvé pod vedením OSN operovaly čtyři mezinárodní organizace spolu se zapojením NATO. Z tohoto důvodu v teorii mezinárodního práva neexistuje pro UNMIK žádná jedinečná kvalifikace; zejména pokud jde o pilířový systém, byl jednou z nejdůležitějších charakteristik UNMIK.
John Cockell tuto myšlenku podporuje a tvrdí, že UNMIK a KFOR byly bezpochyby nejúspěšnější, ale také nejsložitější balkánské operace, což ukazuje, že v mezinárodní mírové reakci na konflikt v Kosovu se účinně uplatňuje mnoho poznatků (Cockell, 2003: 113)
Pověřit mezinárodní organizace civilními aktivitami, pověřit OSN koordinací a vedením těchto organizací a podporovat civilní protějšky, to je jen několik málo poučení z bosenské operace. Mírová operace vzhledem k náročnosti mandátu a nedostatečné politické spolupráci stran v regionu vytváří dvě negativní externality: zmatek v pravidlech zapojení a nedostatečné zdroje a logistiku. Výše uvedené důsledky jsou předvídatelné, pokud čtenář uváží, že OSN čelí třem hlavním problémům:
- Přechod k čemu? Cíl je nejednoznačný.
- Řešit základní příčiny konfliktu s cílem zabránit další eskalaci násilí. Kdo však může definovat, co jsou základní příčiny konfliktu? Odpověď závisí na zvolené perspektivě.
- Nedostatečná koordinace mezi zástupci čtyř pilířů mise
Obecně řečeno, mezinárodní úsilí o podporu míru a bezpečnosti v zemi po konfliktu často naráží na nejednoznačnost cílů. Výše uvedené předpoklady mají za následek nedostatečnou účinnost v zemi postižené konfliktem (Choedon, 2010: 41-47).
Hybridní správa míru
Největší výzvou je většinou nalezení kompromisu mezi mezinárodními aktéry a místním obyvatelstvem, protože oba si nárokují vlastnictví velení. Výsledkem je obvykle hybridní mírové vládnutí, kde vedle sebe existují liberální a neliberální normy; hybridita je neplánovaným důsledkem, který vede k tomu, že na pozadí války a míru se rozmazávají pojmy. Existují tři kategorie, které popisují hybridní mírové vládnutí: mír vítěze, rozdělený stát a anarchie. Kosovo patří do první kategorie, která je nejčastější: zavedené příměří kombinuje liberální a neliberální instituce. Formálně jsou zde všechny demokratické prvky (například volby), ale absence války není dosaženo mírovým kompromisem, ale po násilném přeběhnutí opozice (Jarstad & Belloni, 2012: 1-6).
Místní role
Mezinárodní mírové iniciativy nabývají stále většího významu, nicméně panuje všeobecná shoda, že mír je udržitelný pouze tehdy, je-li řízen a veden na místní úrovni, tj. lidmi a institucemi dané země či zemí. Ti znají kontext dostatečně dobře, aby mohli posoudit, jaká opatření by mohla fungovat, a mají znalosti, vztahy a motivaci potřebné k tomu, aby zajistili jejich fungování, zejména v dlouhodobém horizontu (Autesserre, 2017: 114).
Místní budování míru souvisí s mírovými iniciativami, které vlastní a vedou lidé ve svém vlastním kontextu. Zahrnuje jak drobné iniciativy zdola, tak i aktivity prováděné v širším měřítku (Autesserre, 2017: 114). Mezinárodní organizace zanedbávají místní iniciativy ze tří hlavních důvodů:
- Existuje silná averze vůči rizikům: mezinárodní organizace často nemají důvěru v to, že místní organizace budou realizovat programy a efektivně spravovat zdroje.
- Pro mnoho mezinárodních organizací je spolupráce s místními iniciativami z operativního hlediska obtížná; mezi místními komunitami a mezinárodními organizacemi existuje velký odstup z důvodu omezené znalosti a porozumění místnímu kontextu.
- Existuje jen omezený počet uznávaných důkazů prokazujících úspěšnost místních iniciativ, což ztěžuje přidělování zdrojů na tyto iniciativy. Situaci ještě zhoršuje převládající chápání, že “úspěšné” budování míru znamená mít dopad na velmi viditelné politické nebo ekonomické procesy (Autesserre, 2017: 115).
Pokud jsou mírové iniciativy založené na komunitách přijaty jako součást mechanismů místní správy, jejich trvalý přínos je trvalý, což představuje strukturální změnu. Úspěšné mírové struktury založené na komunitách obvykle odrážejí rozmanitost svých komunit a umožňují lidem různého pohlaví, věku a etnické příslušnosti, aby jejich problémy byly vyslyšeny. Místní mírotvorci, kteří zapojují specifické segmenty komunity, jasně prokázali, že mohou něco změnit. Tím, že své iniciativy přizpůsobili těm, jejichž zkušenost s konfliktem je traumatizovala, mladým lidem, kteří se tak často stávají nástroji podnikatelů v konfliktech, a ženám, jejichž potenciál přispět k míru byl přehlížen, pomohli těmto skupinám začít utvářet mírovější společnosti.
“Místní obrat” je terra nullius a požadavek na nastolení míru se opět používá k ospravedlnění provádění mezinárodních akcí. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2282 o udržení mírových mandátů deklaruje, že OSN a její členské státy musí provádět a podporovat mírové iniciativy ve všech fázích cyklu konfliktu, a “znovu potvrzuje význam národní odpovědnosti a vedení při budování míru, kdy odpovědnost za udržení míru široce sdílí vláda a všechny ostatní národní zúčastněné strany, a zdůrazňuje význam […] inkluzivity” (OSN, 2016, w.p., online). Tomuto prohlášení odpovídají i další mezinárodní politiky a teorie budování míru, které důsledně uvádějí, že pro mír jsou zásadní místní iniciativy. Ačkoli neexistuje žádné společné politické měřítko pro minimální podíl mírové pomoci, který by měl být věnován místním iniciativám, ani přesné údaje o podílu, který v současnosti plyne místním iniciativám, Charta pro změnu – která vyzývá k “lokalizaci” humanitární pomoci – stanovila počáteční měřítko na 20 % celkového financování humanitární pomoci (Charta pro změnu, w.p., online).
Místní mírotvorci mají značný dopad, ale potřebují větší podporu, aby mohli své úsilí rozšířit a prohloubit. OSN by měla reformovat svůj přístup k budování míru na místní úrovni a řídit se těmito požadavky:
- Zvýšit úroveň trvalého financování místních iniciativ pro budování míru ve všech fázích cyklu konfliktu, a to způsobem, který respektuje jejich vedoucí úlohu a autonomii.
- Spolupracovat s místními mírotvorci a podporovat je, aby pomohli maximalizovat jejich přímý i nepřímý dopad.
- Podporovat místní mírotvorce, aby získávali a využívali poznatky o tom, co na místní úrovni funguje.
- Přizpůsobit způsob práce dárců, multilaterálních organizací a mezinárodních nevládních organizací tak, aby byla spolupráce s místními mírotvorci a jejich podpora snazší a aby místní mírotvorci měli přístup k podpoře (Autesserre, 2017: 128-129).
- Systém vzdělávání
Zaměříme-li se na naši výzkumnou otázku: Existuje souvislost mezi vzdělávacími politikami a liberálním mírem v postkonfliktním Kosovu?
Pokud jde o oblast vzdělávání, mezinárodní společenství zaujímá přístup “prázdného stolu”: ignoruje každé přežité institucionální dědictví a je lhostejné k odpovědnosti a schopnosti místních obyvatel znovu vybudovat svůj národ. Mnozí kritici označují tyto přístupy za neokoloniální a srovnávají je s francouzským asimilačním systémem v Africe ve 30. letech. V takovýchto křehkých kontextech je reforma vzdělávání obvykle považována za rozvojovou aktivitu, a tedy za integrovanou součást širšího procesu obnovy institucí a pomoci procesu usmíření s cílem dosáhnout dlouhodobé stabilizace a trvalého míru. Úloha mezinárodního společenství v tomto sektoru je skutečně bezprecedentní, protože naše případová studie je vznikajícím příkladem postintervenčních společností. Vzdělávání je jednou z klíčových oblastí intervence, protože mezinárodní společenství si je vědomo historické role, kterou sehrála národnostní otázka způsobující válku. Ten, kdo by velel vzdělávacímu systému, válku vyhraje, protože vítězové mohou přetvářet dějiny. V návaznosti na tyto předpoklady se OSN snaží podnítit multikulturalismus a westernizaci v naději, že Kosovo bude integrováno do Evropské unie a na globální trh (Ervjola, 2018: 1-2).
Pokud jde o školský systém, dává hybridní mírová správa zavedená v Kosovu hlas pouze mezinárodním vstupům a nebere v úvahu úsilí místních činitelů při utváření vzdělávací politiky?
V Kosovu jsou zahraniční aktéři nezbytní pro zahájení tohoto procesu, protože předchozí pokusy o realizaci takových politik prováděné místním obyvatelstvem ve většině případů ztroskotaly. Je důležité zdůraznit, že místní orgány pracují souběžně s misí UNMIK, i když si mise OSN udržuje “výlučnou” moc nad rozhodujícími sektory: Místní orgány získávají postupně pravomoc v “přechodných oblastech”, jako je vzdělávání. V posledních dvou desetiletích se věnuje stále větší pozornost propojení mezi vzděláváním, konfliktem a mírem v poválečném kontextu.
V letech 1999-2001 OSN reformuje vzdělávací systém s ohledem na zprávu Bushe a Saltarelliho (UNICEF) “Dvě tváře vzdělávání v etnických konfliktech”. V této zprávě je analyzována dvojí role vzdělávání v kontextu, kdy je etnicita vysoce zpolitizovanou otázkou, vůči níž je vláda legitimní vést válku a veřejné mínění tuto válku o identitu ospravedlňuje. Ve zprávě se uvádí, že vzdělání může předcházet a řešit základní příčiny konfliktu; zároveň však může být vzděláním manipulováno a zesilovat diskriminaci i prohlubovat konflikt tím, že reprodukuje strukturální nerovnosti a nespravedlnosti (Bush & Saltarelli, 2000: w.p. online).
Založení Prištinské univerzity v albánském jazyce 19. listopadu 1969 je symbolem autonomie po mnoha letech segregace. V roce 1974 po jugoslávské ústavní reformě má Kosovo úplnou kontrolu nad řízením vzdělávání a jeho obsahem. Nyní mohou kosovští Albánci vyučovat a učit se o své vlastní historii. Během 80. let začíná Bělehrad znovu získávat kontrolu nad školským systémem, zavádí oddělené budovy, větší důraz na srbské dějiny… Tato obnovená centralizace způsobuje v roce 1981 několik nepokojů v okolí Prištinské univerzity. Po roce 1990 útlak vrcholí vyháněním učitelů a zavíráním středních škol (Ervjola, 2018: 5).
Kosovští Albánci reagují vyhlášením stínové “Republiky Kosovo”, paralelního systému vlády. Kosovští žáci bojkotují vyučování a navštěvují paralelní školy v domácnostech, garážích, sklepích; vzdělávací systém je etnicky segregovaný co do struktury i obsahu. Je to typická forma nenásilné strategie protestu a v 90. letech 20. století hraje zásadní politickou roli. Neúspěch Daytonských mírových dohod z roku 1995 však vyvolává nové vlny studentských protestů a centrální vláda začíná věřit, že kontrola nad stínovým systémem je nezbytná pro ukázání síly. Po válce přebírá UNMIK plnou kontrolu nad řízením obnovy školství (Ervjola, 2018: 5).
Zpočátku je cílem OBSE vytvořit jednotný vzdělávací systém, ale také prosazovat pluralitní přístup zastupující všechny menšiny společnosti. Postupně dochází k převodu kompetencí v oblasti reformy a řízení vzdělávání na místní orgány (dokončeno v roce 2001). Konečným cílem UNMIK jsou evropské standardy a význam inkluzivity. Kosovský strategický plán vzdělávání na období 2011-2016 je zásadním krokem k vytvoření komplexnějšího školského systému (Ervjola, 2018: 6).
Vzdělávání menšinových komunit a jejich práva na přístup ke vzdělání jsou stále obrovským problémem. Z tohoto důvodu se UNMIK snaží realizovat co nejvíce inkluzivních politik zaměřených na podporu rovnosti mezi různými etnickými skupinami. I když se některé školy snaží výše uvedené politiky realizovat, nedostatek vůle ze strany komunit přinese neúspěch programu. Do roku 2000 se paralelní vzdělávací systém vrací silnější než kdy jindy; ve skutečnosti není zaveden systém uznávání srbských učebních osnov a učebnic, které by mohl používat vzdělávací systém Kosova na úrovni obcí. Pozornost OBSE vůči menšinám se odráží v instituci učebních osnov v různých jazycích; přes veškerou snahu se v roce 2009 uvádí, že učební osnovy pro “národní” předměty specifické pro danou komunitu dosud nejsou vypracovány. Kromě toho ty zavedené nepodporují integraci a inkluzi. Kosovské učební osnovy a učebnice navíc nebyly přeloženy do srbštiny, což naznačuje, že kosovským institucím chybí vůle i strategie pro integraci srbského paralelního vzdělávacího systému do vzdělávacího systému nového státu (Ervjola, 2018: 6-8).
Ještě kontroverznější je situace v oblasti vysokého školství; zejména univerzity jsou extrémně zpolitizované a stávají se místem, kde se několikrát střetly mezietnické a vnitroetnické vize (mnoho studentů se zapojilo do války). UNMIK se snaží přeměnit Prištinskou univerzitu v demokratickou, nesegregovanou instituci; PISG však nepřijímá srbské přihlášky, což přináší neúspěch tohoto mezinárodního pokusu. Prištinská univerzita je považována za nástroj, který má do země vnést demokratizaci, ale mezinárodní společenství chápe, že k nastolení mírového modelu je nutné propojit vzdělání a ekonomiku. Navzdory některým snahám mezinárodního společenství nabízet stipendia pro menšiny v Kosovu není univerzita pro kosovské Srby přitažlivá. Vzhledem k odporu místních aktérů je vize internacionály o inkluzivní a multietnické univerzitě postupně nahrazována etnicky oddělenými univerzitami v rámci jednoho systému. Pouze v letech 2000-2003 se zdá, že se obě prištinské univerzity rozvíjejí paralelně, nicméně několik politických událostí, jako je atentát na srbského premiéra v roce 2003, obnovení nacionalističtější vlády v Srbsku, násilné březnové nepokoje v Kosovu v roce 2004 a jednostranné vyhlášení nezávislosti, přerušuje počáteční pokus o spolupráci. Po vyhlášení UDI kosovsko-albánskými úřady je UPKM srbskou vládou označena za “předvoj obrany srbských národních zájmů” a univerzita přejímá stejnou srbskou oficiální reakci na odpor proti nezávislosti Kosova. Vytvoření Prizrenské univerzity, včetně programů pro vzdělávání učitelů v bosenském jazyce, je jasným projevem odporu vůči integraci. Reformy a politické nástroje vytvořené na základě boloňského procesu mají za cíl překonat etnický charakter univerzity a zapojit ji do procesu westernizace. Přesto segregace dvou univerzit nadále symbolizuje rozdělení mezi kosovskými Srby a kosovskými Albánci. Až do vyhlášení nezávislosti v roce 2008 zachovávají místní vlády restriktivní přístup k vysokoškolskému vzdělávání (Ervjola, 2018: 9- 11).
V roce 2013 vydává Evropská rada zprávu, která vrhá světlo na zkorumpovaný systém vzdělávání; Prištinská univerzita se dostává do centra pozornosti v souvislosti se skandály kvůli nespravedlivému povyšování. I když kosovští vědci tvrdí, že liberalizace vzdělávání snížila jeho kvalitu, za rozmachem soukromých univerzit stojí politické, nikoli ekonomické důvody. Bez ohledu na provádění reforem založených na boloňském procesu se Prištinská univerzita nemůže srovnávat ani konkurovat univerzitám v jiných evropských zemích. Produkované diplomy, znalosti a dovednosti neodpovídají požadavkům evropského trhu, což zvyšuje nezaměstnanost mladých lidí a celkovou nespokojenost v zemi (Ervjola, 2018: 12- 14). Mezinárodní snaha o propojení vzdělávání a ekonomiky selhává, v důsledku toho zůstává hrozba latentního konfliktu.
Závěr
Soupeření mezi velmocemi neumožnilo OSN během studené války poskytnout trvalé nebo účinné řešení mezistátních nebo vnitrostranických konfliktů. Tato rivalita vedla k vynálezu “tradičních” mírových operací, s nimiž Charta OSN ani jiné oficiální dokumenty nepočítaly. Mírové operace se staly schůdným řešením pro OSN, jak plnit svou hlavní odpovědnost a zároveň zabránit tomu, aby se konflikty staly velkými bezpečnostními problémy, na nichž by se podílely velmoci. Konflikty po skončení studené války s vážnými humanitárními krizemi otevřely novou éru mírových operací, které vyžadovaly širší a komplexnější vojenské a civilní aktivity spolu s účastí dalších mezinárodních organizací (Cockell, 2003: 120).
Nové multidimenzionální a multifunkční operace podnítily OSN k revizi svých hlavních dokumentů pro udržování míru, k novému vymezení zásad a pokynů pro operace. UNMIK, prováděná různými mezinárodními organizacemi pod vedením OSN, byla jedním z hlavních milníků v konceptualizaci operací po skončení studené války; i když to nebyla první mnohonárodní mírová operace vedená OSN. Nejdůležitější charakteristikou mírové operace v Kosovu byl její pilířový systém, který spojoval různé organizace, jako například OBSE a EU. Další klíčovou charakteristikou mise byla flexibilita UNMIK, která umožňovala funkční a strukturální změny v pilířovém systému. Ačkoli byla mírová operace v Kosovu zahájena jako mírová mise OSN, stala se po roce 2008 civilním úkolem, který plnila především OBSE a zejména EULEX. Mise v Kosovu tak od počátku zažila činnosti spojené s nastolováním, prosazováním, udržováním a budováním míru po skončení konfliktu (Cockell, 2003: 121).
Esej ukazuje souvislost mezi konfliktem – chudobou – vzděláváním. Rozměr této skryté krize a dokumentace brutality násilí na dětech školního věku otřásla mezinárodním společenstvím a ukazuje mu nedostatečnou účinnost vůči takovým rekonstrukčním programům. S pádem komunistických režimů, které odstranily bariéry studené války, přineslo oživení nacionalistických narativů otázku národního vzdělávání v Kosovu do centra pozornosti.
Země, která se po pádu komunismu pustila do dlouhého boje za nezávislost a státnost, slouží jako příklad k analýze a diskusi o tom, jak vzdělání získalo klíčovou roli. Díky důrazu na vzdělávací politiku se mezinárodní společenství, které vstoupilo do Kosova, pokusilo přesunout pozornost od oddělených etnických nároků ke společné multietnické identitě. Výsledky ukázaly, že boj za multietnicitu, multikulturalismus a inkluzivitu byl podněcován protichůdnými mezinárodními a místními agendami ohledně role vzdělávání v novém státě. Mezinárodně řízená agenda “liberálního míru” se silně zaměřovala na stabilitu a bezpečnost a zdůrazňovala rovná kolektivní práva a rozsáhlou decentralizovanou autonomii pro různé etnické komunity. Místní aktéři však vnímali vzdělávání jako arénu výlučných národnostních a etnických nároků a některé z externě řízených reforem byly využity k další segregaci vzdělávacího systému a opětovnému posílení etnické kontroly. Strategie mezinárodních aktérů zdůrazňující kolektivní práva a decentralizované řízení vzdělávání umožnila segregaci vzdělávání. Taková strategie posílila místní elity, aby se bránily všestrannému vzdělávání, a přiměla komunity, aby usilovaly o etnicky segregované vzdělávání, což vedlo k dalšímu rozdělení již tak rozdělených etnických skupin (Ervjola, 2018: 15).
Tato separace je zachycena ve vysokoškolském vzdělávání a fenoménu etnické dualizace univerzit. Rozvoj Prištinské univerzity a dalších veřejných i soukromých univerzit v Kosovu využily kosovsko-albánské politické elity k upevnění, legitimizaci své mocenské základny. Výsledkem byl vzdělávací systém, který odráží a reprodukuje model segregovaného a negativního míru. Funkce vzdělávání tak lze považovat za výsledek dvou odlišných agend. Na jedné straně se mezinárodní společenství svým zaměřením na vzdělávání komunit a menšin snažilo podpořit multietnický vzdělávací systém jako základ nové multikulturní politiky, která by překonala zkušenost národního státu a mohla být integrována do EU. Na druhé straně místní elity (ať už kosovsko-albánské, nebo srbské) stály stranou těchto snah a začlenily vzdělávání jako součást procesu budování společnosti, která zůstává mononárodní, nebo tedy etnicky výlučná. Výsledkem je vzdělávací systém, který odráží takové napětí mezi multikulturalismem a nacionalismem, etnickou segregací a evropeizací a bujícím klientelismem a politickou kontrolou. Právě tento střet a napětí mezi různými agendami nově definoval a formoval roli vzdělávání v postkonfliktním Kosovu (Ervjola, 2018: 16).
Podrobné vymezení víceorganizační struktury, provádění společných cvičení a výcviku a příprava společných operačních dokumentů před nasazením by pomohly zajistit lepší koordinaci mírových operací v budoucnu. Vícerozměrné mírové operace budou nejúspěšnější, pokud se zájmy mezinárodních a regionálních organizací sblíží. Bez tohoto sblížení a spolupráce by dočasně dosažené cíle nepřežily do dlouhodobé strategie.
Bibliografie
Bush, K.D. a D. Saltarelli. 2000. Dvě tváře vzdělávání v etnickém konfliktu. Výzkumné středisko Innocenti. Florencie: UNICEF.
Charta pro změnu (s.d.) Charter for Change. Disponibile su: https: //charter4change.org/ (Přístup: 24. května 2023).
Choedon, Y. (2010) “The United Nations Peacebuilding in Kosovo: The Issue of Coordination”, International Studies, 47(1), s. 41-57. doi: 10.1177/002088171104700103.
Cockell, John G. “Joint Actions on Security Challenges in the Balkan”, Michael Pugh a Waheguru Pal Singh Sidhu (eds.), The United Nations and Regional Security: Europe and Beyond, Boulder, Lynne Rienne Publisher, 2003, s. 115-136.
Duijzings, G.H.J. (1999) Religion and the Politics of Identity in Kosovo (Náboženství a politika identity v Kosovu). Doktorská práce. Universiteit van Amsterdam. Dostupné na: https://dare.uva.nl/personal/pure/en/publications/religion-and-the-politics-of-identity-in-kosovo(6811d877-98bf-4a6d-9f2f-676defba5fa1).html
Ervjola Selenica (2018): Vzdělávání pro koho? Engineering Multiculturalism and Liberal Peace in Post-Conflict Kosovo, Southeast European and Black Sea Studies, s. 1-22.
Fischer, B. J. (1985): “Italian Policy in Albania, 1894-1943”, Balkan Studies, 26(1), s. 101-112.
Generalità – Difesa.it (s.d.). Dostupné na: https://www.difesa.it/OperazioniMilitari/op_int_concluse/KosovoUNMIK/Pagine/default.aspx (Přístup: 24. května 2023).
Hosmer, S. T. (2001) “Konflikt o Kosovo: S.: “Proč se Miloševič rozhodl pro urovnání, když se rozhodl” (Why Milosevic Decided to Settle When He Did). Rand Corporation.
Istituto per gli Studi di Politica Internazionale (2009) Indipendenza del Kosovo. Istituto per gli Studi di Politica Internazionale. ISPI. Dostupné na: https://www.ispionline.it/sites/default/files/pubblicazioni/Indipendenza Kosovo 2-2009.pdf.
Jarstad, A., & Belloni, R. (2012). Introducing Hybrid Peace Governance (Zavedení hybridního mírového řízení): Vliv a perspektivy liberálního budování míru. Global Governance, 18(1), 1-6.
Josip Broz Tito | Biography & Facts (s.d.) Encyclopedia Britannica. Dostupné na: https://www.britannica.com/biography/Josip-Broz-Tito (Přístup: 24. května 2023).
La Storia del Kosovo (s.d.). Dostupné na:http://www.italia-liberazione.it/novecento/antecedenti.html#:~:text=Nel 1877-78 avviene un,serba è intorno al 25%. (Dostupné z: 24. května 2023).
Mise Organizace spojených národů v Kosovu, UNMIK, Mandát (2016). Dostupné na: https://unmik.unmissions.org/mandate (Přístup: 24. května 2023).
Martina Spernbauer, EU Peacebuilding in Kosovo and Afghanistan (Budování míru v Kosovu a Afghánistánu ze strany EU): Legality and Accountability, Leiden, Martinus
